Výběr z aktualit

Publicistika.
Komentáře "Církev a Svět"

Všechny problémy vyřeší medializace.

Milan Glaser

Využívá snad ještě někdo média jako prostředky ke sdílení pravdy mezi lidmi? Tato poněkud neomalená otázka se nezbytně týká, jak oné mizivé menšiny, která publikuje, tak oné bezmocné většiny, která to, co se publikuje, může brát na vědomí. Bohužel se nezřídka vtírá pocit, že pravda není v médiích šířena ani hledána. Člověku je nabízena pouze volnočasová aktivita, kterou se může nadchnout do té míry, do jaké má čas na zahálku.

Před zraky a pod rukama všech se tak dostává ke slovu lež. Nenápadně a pozvolna je každému zvlášť servírována pyšná zášť. Pocit bezmoci zachvacuje každého, kdo vnímá, že je ohrožován pokušením virtuální vševědoucnosti popřípadě všemohoucnosti. Podléhání tomuto pokušení je signalizováno přesvědčením, že se všechny problémy a konflikty vyřeší publikováním patřičnéhosdělení v médiích.

"Přijde doba - prorokuje svatý Pavel - kdy si lidé [...] podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím" (2 Tim
4,3). Toto pokušení - tedy vybírat si učitele, kteří mi říkají
to, co rád poslouchám - je nepochybně aktuální právě v době
takzvaných sdělovacích prostředků, bylo akcelerováno
digitalizací a dovedeno na hranici únosnosti.

Zdá se jako by impozantně narůstala tsunami domněnek a dojmů, jež mají v médiích jednoznačně privilegované postavení, takže dnešní člověk, na kterého se nezadržitelně valí, začne dříve či později tíhnout buď k bezpodmínečné kapitulaci a ztrácí zájem o jakékoli slovní sdělení, jež je mu nabízeno; anebo se stane bezduchým reproduktorem, protože nic nereflektuje a nestará se o svoji duši. Lidstvo se zalyká svými vlastními řečnickýmivýplody.

Karl Kraus (1877-1936), německý spisovatel a dramatik z přelomu 19. a 20. století, říká, že "Žurnalistika je řemeslo, ve kterém se polovina času věnuje na mluvení o tom, co není známo, zatímco druhá polovina na zamlčování toho, co známo je." O propojení politiků a sdělovacích prostředků zmíněný autor mnoha takovýchto trefných aforismů podotýká: "Diplomaté sdělují žurnalistům smyšlenky a potom předstírají, že tomu, co se dočtou, věří."

Nenasytná lidská žádostivost obsáhnout křesťanskou víru intelektem; ovládnout ji prostřednictvím vyčerpávající spekulativní reflexe či etické klasifikace, stojí v pozadí všeobecné a stále rostoucí apostaze. Podstatou křesťanské víry je totiž tajemství, které je třeba "vydržet", a to jak na rovině intelektuální, tedy přijetím omezenosti lidského chápání, tak na rovině mravní, tedy akceptováním faktu, že každý bude moci - i muset - soudit jenom sebe sama.

Kdo upřímně nebude chtít sebe sama soudit, ba odsoudit, připraví se o milost, která oznamuje radost. Tu věčnou.

Při prvním příchodu Mesiáše se věřící zdráhali akceptovat vtělené božství Stvořitele, božskou autoritu Ježíše Nazaretského. Ve vztahu ke druhému příchodu Krista se toto zdráhání týká spíše akceptace toho, jak Jedinec může být pro všechny lidi spásou plně osobní.

V pozadí však stále stojí iluzorní, tedy dočasným vládcem tohoto světa  sugerované přesvědčení, že mesiášské království nakonec přece jen bude z tohoto světa. V této perspektivě má horizontální rozměr lidské existence zcela odstranit ten vertikální.      Vatikánský rozhlas 22.4.2018.

Publicistika

Není-li
Bůh, lidská práva se hroutí Dosud
nepublikovaný text Benedikta XVI.

Joseph
Ratzinger - Benedikt XVI.

Poznámky
k diskusi o knize: Marcello Pera, Diritti
umani e cristianesimo. La Chiesa alla prova delle modernità,
Marsilio,
Nodi 2015 napsal Benedikt XVI. v roce 2015 a byly poprvé publikovány
letos v knize jeho vybraných spisů o víře a politice: Liberare
la libertà. Fede e politica nel terzo millennio,
Cantagalli 2018.Kniha
je nepochybně velkou výzvou pro současné myšlení a zvláště
pro církev a teologii. Mezera patrná mezi výroky papežů 19.
století a novou koncepcí, jež začíná encyklikou Pacem
in terris, je
zřejmá a diskutovalo se o ní mnoho. Tvoří také jádro odporu
Lefébvra a jeho následovníků proti Koncilu. Necítím se schopen
podat jasnou odpověď na problematiku Vaší knihy; mohu jen učinit
pár poznámek, které by podle mého mínění mohly mít význam
pro další diskusi.

1.
Teprve díky Vaší knize jsem si jasně uvědomil, do jaké míry
byla encyklika Pacem
in terris začátkem
nové orientace. Bylo mi známo, jak silný účinek měla na
italskou politiku, že totiž dala rozhodují podnět Křesťanské
demokracii ke vstřícnosti vůči levici. Neuvědomoval jsem si
však, co nového vnesla do ideových základů této strany samotné.
Nicméně, pokud se pamatuji, nabyla otázka lidských práv většího
významu v magisteriu a pokoncilní teologii prakticky až za Jana
Pavla II.

Mám
dojem, že u tohoto svatého papeže přitom nešlo o výsledek
nějakých reflexí (které mu jistě nebyly cizí), ale spíše o
důsledek praktické zkušenosti. Vzhledem k totalitnímu nároku
marxistického státu a ideologie, na níž se zakládal, považoval
myšlenku lidských práv za konkrétní zbraň schopnou omezit
totalitní povahu státu a dát tak nezbytný prostor svobodě
myšlení jednotlivého člověka, ale také a především víře
křesťanů a právům církve. Sekulární koncepce lidských práv
podle formulace, jež jim byla dána v roce 1948, považoval
evidentně za racionální sílu odporující všeobjímacímu,
ideologickému i praktickému nároku státu založeného na
marxismu. Jako papež prohlásil lidská práva za sílu, která byla
na celém světě uznávána všeobecným rozumem, proti diktaturám
každého typu.

Toto
tvrzení se týkalo už nejenom ateistických diktatur, ale také
států budovaných na náboženském ospravedlňování, patrném
zejména v islámském světě. Proti fúzi politiky a náboženství
v islámu, jež nutně omezuje svobodu ostatních náboženství, a
tedy i křesťanů, stojí svoboda víry, která považuje laickost
státu do určité míry za spravedlivou státní formu, v níž má
prostor i svoboda víry, kterou křesťané od počátku požadovali.
Tím se Jan Pavel II. postavil do hluboké kontinuity s prvotní
církví, jež čelila státu, který byl sice nábožensky
tolerantní, ale hlásal, že státní a božská autorita je v
posledku totéž, s čímž křesťané nemohli souhlasit. Křesťanská
víra hlásající univerzální náboženství pro všechny lidi
nutně zahrnovala zásadní omezení autority státu z důvodů práv
a povinností jednotlivého svědomí.

Tím
nebyla formulována myšlenka lidských práv. Šlo spíše o to, že
poslušnost člověka Bohu stanoví meze poslušnosti vůči státu.
Nicméně, nejeví se mi jako neoprávněné definovat povinnou
poslušnost člověka Bohu jakožto právo vůči státu. V tomto
ohledu bylo zcela logické, že Jan Pavel II. spatřoval v křesťanské
relativizaci státu a v podpoře svobodné poslušnosti Bohu výraz
lidského práva, které předchází každou státní autoritu.
Myslím, že v tomto smyslu mohl papež beze všeho potvrdit hlubokou
kontinuitu zakládající myšlenky lidských práv s křesťanskou
tradicí, třebaže příslušné lingvistické a myšlenkové
nástroje jsou si jistě velice vzdáleny.

2.
Podle mého mínění obsahuje nauka o člověku stvořenému k
obrazu Boha v zásadě to, co tvrdí Kant, když definuje lidskou
osobu jako účel a nikoli prostředek. Bylo by možné také říci,
že zahrnuje rovněž myšlenku, že člověk je subjektem a nikoli
pouze předmětem práva. Mám zato, že tento konstitutivní element
lidských práv je zřetelně vyjádřen v Genezi: "Budu žádat
život člověka od člověka, který je druhému bratrem. Kdo
prolije lidskou krev, také jeho krev bude prolita člověkem, neboť
Bůh učinil člověka jako Boží obraz" (Gen
9,5).
Stvoření k obrazu Boha v sobě zahrnuje fakt, že člověk je
vzhledem k lidským zákonům nositelem práva uděleného samotným
Bohem.

Tato
koncepce získala zásadní význam objevením Ameriky na počátku
novověku. Všechny nové národy, které se vynořily, nebyly
pokřtěné, a tak se nabízela otázka, zda mají nějaká práva či
nikoli. Podle převažujícího mínění se stávaly ve vlastním a
pravém smyslu nositeli práva pouze křtem. Uznání, že byly
obrazem Boha na základě stvoření - a zůstaly jím i po
prvotním hříchu - znamenalo, že byly také před křtem
nositeli práv a mohly se dožadovat respektování svého lidství.
Domnívám se, že tady byla uznána ona "lidská práva", jež
předcházejí přijetí křesťanské víry i jakoukoli státní
moc, ať už by její specifická povaha byla jakákoli.

Pokud
se nemýlím, pojal Jan Pavel II. svoje nasazení za lidská práva v
kontinuitě s postojem starověké církve vůči římskému státu.
Pánovo poslání získat za učedníky všechny národy totiž
skutečně vytvořilo novou situaci ve vztazích mezi náboženstvím
a státem. Do té doby neexistovalo náboženství s nárokem
všeobecnosti. Náboženství bylo podstatnou součástí totožnosti
každé společnosti. Ježíšovo poslání není přímým
požadavkem změny ve struktuře jednotlivých společností. Nicméně
však požaduje, aby každá společnost umožňovala přijímat Jeho
poselství a žít podle něho.

Z
toho nejprve plyne nová definice povahy náboženství, které není
pouhým ritem a observancí jako nejzazší záruka identity státu.
Je naopak uznáním (vírou) a přesněji uznáním pravdy. Poněvadž
byl duch člověka stvořen pro pravdu, je zřejmé, že pravda
zavazuje, avšak nikoli ve smyslu nějaké etiky pozitivistického
ražení, nýbrž na základě povahy samotné pravdy, která právě
tímto způsobem člověka osvobozuje. Toto spojení mezi
náboženstvím a pravdou zahrnuje právo na svobodu, které je
dovoleno chápat v hluboké kontinuitě s autentickým jádrem nauky
o lidských právech, jak to evidentně činil Jan Pavel II.

3.
Oprávněně považujete za rozhodující augustiniánskou myšlenku
státu a dějin a spatřujete v ní základ křesťanského učení o
státu. Nicméně, větší pozornost by si možná zasloužila
aristotelovská koncepce. Podle mého soudu měla ve středověké
církevní tradici nepatrnou váhu a tím méně později, kdy ji
Marsilius z Padovy postavil do protikladu k církevnímu učení.
Potom byla přijímána stále více, když se počínaje 19.
stoletím začalo rozvíjet sociální učení církve. Vycházelo se
tehdy z dvojí řádu: "ordo
naturalis" a
"ordo
supernaturalis",
kdy "přirozený řád" byl považován za dokonalý sám v sobě.
Výslovně bylo zdůrazňováno, že "nadpřirozený řád" byl
svobodný přídavek znamenající čirou milost, která nemůže být
nárokem přirozeného řádu.

Konstrukce
"přirozeného řádu", který lze chápat pouze racionálně,
byla pokusem dobrat se argumentačního základu, díky němuž by
církev mohla prosazovat etická stanoviska v politické diskusi na
základě pouhé racionality. Toto pojetí správně zahrnuje fakt,
že řád stvoření, třebaže byl prvotním hříchem narušen,
nebyl zcela zničen. Uplatňovat to, co je autenticky lidské, tam,
kde nelze stvrdit nárok víry, je samo o sobě správné. Souvisí
to s autonomií stvoření a s podstatnou svobodou víry. V tomto
smyslu je oprávněné, ba nezbytné z hlediska teologie stvoření
prohloubit "ordo
naturalis"
ve spojení s aristotelovskou naukou o státu. Vyskytují se tady
však také rizika:a)
Velmi snadno se zapomíná na skutečnost prvotního hříchu a
dochází se k naivním formám optimismu, které ve skutečnosti
nezjednají spravedlnost.
b)
Pokud je "ordo
naturalis"
chápán jako celek, který je dokonalý v sobě samém a nepotřebuje
evangelium, vzniká nebezpečí, že to, co je ve vlastním smyslu
křesťanské, bude vypadat jako nadstavba, která je nadřazena
přirozené lidskosti a v posledku je vlastně zbytečná. Skutečně
si vzpomínám, že mi byl jednou představen návrh jednoho
dokumentu, který obsahoval v závěru formulace, které byly zcela
určitě velice zbožné, ale veškerá argumentace nejenom
nezmiňovala Ježíše Krista a evangelium, ale ani Boha, což
vyvolávalo dojem jejich zbytečnosti. Zřejmě se mělo za to, že
lze vytvořit čistě racionální řád přirozenosti, která však
tak striktně racionální není, a na druhé straně hrozilo, že
bude kladeno do oblasti čirého sentimentu to, co je ve vlastním
smyslu křesťanské. Zřetelně se tady ukazuje mez každého pokusu
chápat "ordo
naturalis"
jako do sebe uzavřený a soběstačný řád. Otec de Lubac se ve
svém díle "Surnaturel" pokoušel dokázat, že samotný Tomáš
Akvinský, ke kterému se onen návrh také odvolával, ve
skutečnosti nic takového neměl na mysli.
c)
Zásadní problém podobných návrhů spočívá v tom, že
opomenutí učení o prvotním hříchu dává zrod naivní důvěře
v rozum, který nevnímá skutečnou složitost racionálního
poznání na poli etiky. Drama disputace o přirozeném právu jasně
ukazuje, že metafyzická racionalita, která se v tomto kontextu
předpokládá, není bezprostředně zřejmá. Zdá se mi, že měl
pravdu Kelsen, který ve svém posledním spise říká, že
odvozovat povinnost od bytí je rozumné pouze tehdy, pokud Někdo
tuto povinnost do bytí vložil. Tato teze však podle něho není
hodna diskuse. Proto mám za to, že v posledku všechno stojí na
pojmu Boha. Pokud Bůh existuje, pokud je stvořitel, pak o Něm bytí
může také mluvit a ukazovat člověku nějakou povinnost. V
opačném případě je ethos nakonec redukován na pragmatismus.
Proto jsem otázku Boha ve svých kázáních a spisech vždycky
kladl do středu. Zdá se mi, že toto je bod, ve kterém se zásadně
sbíhá koncepce vaší knihy s mým myšlením. Idea lidských práv
je konzistentní jedině, je-li zakotvena ve víře v Boha
stvořitele. A odtud také plyne definice jejích mezí a zároveň
její opodstatnění.

4.
Mám dojem, že ve své předchozí knize "Proč se musíme nazývat
křesťané" nahlížíte ideu, kterou měli o Bohu velikáni
liberalismu, jinak než ve své nynější knize. Zdá se, že v té
poslední je tato idea jakousi etapou na cestě ke ztrátě víry v
Boha. Ve své první knize jste však podle mého soudu přesvědčivě
ukázal, že bez ideje Boha by evropský liberalismus byl
nesrozumitelný a nelogický. Pro otce liberalismu byl Bůh ještě
základem jejich pojetí světa a člověka, takže logika
liberalismu vede nezbytně k vyznání Boha křesťanské víry.
Chápu, že oba náhledy jsou oprávněné. Na jedné straně je v
liberalismu idea Boha odtržena od svých biblických základů a
postupně tak ztrácí svoji konkrétní sílu, avšak na druhé
straně zůstává Bůh pro velikány liberalismu nezbytný. Je možné
u nich podtrhnout jeden či druhý aspekt. Domnívám se, že je
třeba poukázat na oba. Avšak koncepce, kterou obsahuje vaše první
kniha, zůstává pro mne neoddiskutovatelnou, že totiž
liberalismus, který vylučuje Boha, ztrácí své vlastní základy.

5.
Idea Boha v sobě zahrnuje zásadní pojetí člověka jako subjektu
práva a tím opravňuje a zároveň stanovuje meze pojmu lidských
práv. Ve svojí knize přesvědčivě a pádně ukazujete, co se
stane, když je pojem lidských práv odtržen od ideje Boha.
Násobení práv vede v posledku ke zničení ideje práva samotného
a nutně přivádí k nihilistickému "právu" člověka popřít
sebe sama. Interrupce, sebevražda, výroba člověka jakožto věci
se stávají lidskými právy, ale současně negují člověka. Ve
svojí knize tak působivě ukazujete, že idea lidských práv,
pokud je odtržená od ideje Boha, vede v posledku nejenom k
marginalizaci křesťanství, ale nakonec k jeho popření. V tom
spatřuji autentický smysl Vaší knihy, která má velký význam
vzhledem k nynějšímu duchovnímu vývoji na Západě, který stále
více popírá svoje křesťanské základy a obrací se proti nim.

Přeložil
Milan Glaser Vatikánský rozhlas 12.5.2018.



Publicistika

Komentáře "Církev a svět"

5.8.2018 Vatikánský rozhlas

O falešných muzeích a aggiornamentu

Milan Glaser

"V Itálii je mnoho muzeí mučících nástrojů, samozřejmě středověkých. Nejednou jsem se již obrátil na příšlušné veřejné činitele s oznámením o spáchání podvodu, protože jde spíše o atrakce zábavního průmyslu vystavujícího falsifikáty, jimiž hrubě zkreslují dějiny" - řekl známý italský historik Franco Cardini (Corriere della Sera, 10.10.2012) o fenoménu, který se vyskytuje i u nás. "Ne že by se snad v dějinách nevyskytovaly krutosti, ale je jich tolik, že by je žádné muzeum nikdy nepojalo," dodává a s povzdechem podotýká, že "návštěvníky tvoří nezřídka celé školní výpravy."

Nejenom, že nejstarší exponáty v takovýchto muzeích pocházejí z dvacátého, maximálně devatenáctého století, nýbrž také ideově jsou produktem doby, která projektuje tmářství výhradně do takzvaného středověku, aby vzbudila dojem, že je osvícená. Kromě toho, že gilotina se mezi nevyskytuje, je doložitelné, že názvy, nákresy ani popisy takových věcí - jako např. pás cudnosti, železná panna, kacířská vidlice, Jidášova stolice či inkvizitorské křeslo - se v historických čili právě v oněch středověkých pramenech nikde nevyskytují. Jsou totiž výmyslem osvícenské propagandy z konce 18. a 19. století. Důkazem její účinnosti je však obecně panující přesvědčení, že církev měla na mučení monopol.

Zmíněná falešná muzea jsou provozována soukromníky nebo neziskovkami, které nebývají vždycky nezištné. Vždyť vstupné činí kolem 150 Kč pro dospělého (pro děti trochu méně), třebaže, jak ujišťují provozovatelé jednoho z nich na svých internetových stránkách, část dětského vstupného bude odevzdávána na dobročinné účely, což avizují značně bizarním titulkem "Mučení pomáhá dětem".

Návštěva těchto morbidních expozic může vzbuzovat skutečné pocity hrůzy, děsu, útrpnosti, soucitu i hořkosti. Jejich podněty jsou však iluzorní podobně jako ve filmu, ale spíše trochu více, protože se jich lze dotknout. Servírování těchto emocí vzbuzuje navíc snobskou úlevu, že zlé časy jsou už pryč. Jaká jsou historická fakta ohledně mučení čili práva útrpného?

Definice mučení podaná valným shromážděním OSN (10.12.1984) v tzv. Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, je bohužel nedostatečná, pokud by měla zahrnovat také středověké útrpné právo. Jeho cílem totiž nebylo "získat informace, přiznání či potrestat," jak stojí ve zmíněné definici, nýbrž přivést kacíře k lítosti a rozhřešení, nikoli k následné popravě. To přirozeně neznamená, že útrpné právo v církevním provedení bylo v pořádku. Papežové, kteří jej zavedli pro případy vyšetřování (inquisitio) heretiků (Inocenc IV. - 1252, Alexandr IV. - 1259, Klement IV. - 1265), zašli v dialogu s politickou mocí jistě daleko. Bizarní pastorační metody, které z tohoto dialogu vznikly - a skutečně měly být výrazem péče o duši - tak spíše jen daly záminku pozdější osvícenské propagandě, ačkoli se snažily barbarství mírnit a nikoli podporovat. Proto útrpné právo stanovilo určité meze a podmínky jeho uplatňování. Mezi jeho nejčastější donucovací prostředky patřil žalář, snížený příděl potravin a okovy. K jejich použití se přistupovalo, pokud si vyslýchaný protiřečil. Jediný z té doby známý popis tortury je pověšení za ruce svázané za zády a shození na zem. Tortura se konala za přítomnosti lékaře, nesmělo dojít ke zmrzačení či ohrožení života, a trvala půl hodiny. Aby bylo přiznání k herezi platné, muselo být učiněno až na druhý den a před soudcem, který nebyl u tortury přítomen. Mučení se však používalo minimálně, protože, jak píše nejznámější invizitor Bernard Guy, nebylo účinné. V Toulouse, baště heretiků byla v letech 1309-1323 ze 636 inkvizičních procesů tortura použita jednou. Ve Valencii bylo ze 2 354 procesů v letech 1478 - 1530 útrpné právo uplatněno 12krát. Tato i jiná fakta jsou historikům už dávno známá.

Pochopitelně to nic nemění na tom, že dialog církve s tehdejším světem poněkud zaskřípal. Původně totiž papežské magisterium vidělo tuto věc jinak. V roce 866 papež Mikuláš (Ad consulta vestra ad Bulgaros) jednoznačně odmítl torturou vynucované přiznání ke zločinu jakožto "bezbožnost", která "protiřečí božským i lidským zákonům". Posun, ke kterému došlo ve 13. století, je tedy bezpochyby nezdařeným aggiornamentem, tedy zesoučasněním či přiblížením se církve tehdejšímu světu.

Nic nového pod sluncem, ale jak říká belgický historik Leo Moulin (1906-1996): »Dejte na mne, starého bezvěrce, který se v tom vyzná: Mistrovské dílo antikřesťanské propagandy spočívá v tom, že dokázala v křesťanech a zejména v katolících vyvolat špatné svědomí, vštípit rozpaky, ne-li stud za jejich vlastní dějiny. Zběsilá zarputilost, počínaje reformací až k dnešku, vás přesvědčila, že jste zodpovědní za všechny nebo skoro všechny špatnosti světa. Paralyzovali vás masochistickou sebekritikou, aby neutralizovali kritiku toho, co nastoupilo po vás. Feminismus, homosexualismus, irenismus, aktivismus, ekologismus, scientismus, moralismus a spousta dalších - ode všech jste si nechali téměř bez diskuse předložit účet, nezřídka fiktivní. Není nešvaru, pochybení či utrpení, které by vám v dějinách nebylo připisováno. A vy, kteří tak často neznáte svoji minulost, jste jim uvěřili, popřípadě jim podali pomocnou ruku. Avšak já - agnostik, ale historik, který se snaží být objektivní - vám říkám: reagujte ve jménu pravdy. Často jde totiž o nepravdu. A pokud je na tom něco pravdy, pak je rovněž pravda, že ve dvoutisícileté bilanci křesťanství klady evidentně převažují nad zápory. A potom: proč nevystavíte vy účet těm, kteří jej píší vám? Byly snad výsledky toho, co přišlo po vás lepší? Jakým to kázáním tak sklíčeni nasloucháte?«
- vybízí belgický historik, Leo Moulin, k jehož slovům netřeba nic dodávat.

Franco Cardini, Marina Montesano, La lunga storia dell'inquisizione. Luci e ombre della »leggenda nera«, Città Nuova, Roma 2005.
Léo Moulin, L'Inquisizione sotto Inquisizione, Cagliari, Icaro, 1992.
Vittorio Messori, Pensare la storia, SugarCo, Milano, 2006.